Vaše příběhy a úvahy

Okolnosti byly nakloněny naší volbě

O očkování jsme začali přemýšlet krátce před narozením staršího syna. Bylo to ke konci devadesátých let, v době, kdy informací o očkování (tedy myslím jiných než těch oficiálních) bylo mizivě málo. Internet jsme tehdy ještě neměli. Manžel v té době studoval homeopatii a právě z přednášek, které ve škole vyslechl, jsme se dozvídali první kusé informace o tom, že očkování asi nebude úplně v pořádku. Jediná kniha, která tehdy vyšla v češtině byla „Problémy s očkováním“ od Randala Neustaedtera – kterou jsme hned zakoupili. Nejdříve jsme se rozhodli očkování jenom odložit a hledat další informace.


V porodnici jsme tlak lékařů a jejich jedovaté poznámky typu: „Když nedáte očkovat, je to trestné – třeba jako kdybyste něco ukradla“, nebo „Nechoďte s dítětem ven, mohlo by chytit tuberkulózu“, ustáli a dítě očkovat nedali. Zpětně jsem tomu moc ráda, protože syn se narodil předčasně, měl jen něco přes dvě kila, navíc ještě dosti silnou novorozeneckou žloutenku, takže kdoví, jaké zdravotní následky by si odnesl.
Poté jsme měli štěstí na slušnou pediatričku, která sice s naším rozhodnutím většinu nemocí neočkovat nesouhlasila, ale poměrně dlouho nás kryla. Dokonce byla ochotna nám naočkovat jen tetanus (pro který jsme se rozhodli asi kolem roku věku syna), i když kvůli tomu měla později problémy s hygienickou stanicí. také jsme se rozhodli pro očkování živou vakcínu obrny, jednak proto, že nám připadala relativně „přirozená“, protože prochází trávícím traktem a jednak proto, že naočkované děti, se kterými se běžně stýkáme, jsou v době po očkování potenciálním nebezpečím nákazy (několik týdnů po očkování se vylučuje virus stolicí).

Mezitím jsme sbírali další informace a posléze dospěli ke konečnému rozhodnutí, že tato dvě očkování úplně stačí a další už nechceme.
Naše dětská lékařka nás už nemohla dále krýt, takže nás po třech letech nahlásila na hygienu. Poté jsme měli opět trochu štěstí, protože tam s námi jednali relativně slušně, neoficiálně nám řekli třeba takové věci jako: „Že chápou, že dětské nemoci nechceme očkovat“ nebo „Že mluvili s právníky a oni jim nedoporučili nějaký tvrdší postup“. Ovšem samozřejmě nás tlačili do ostatních očkování a úřední oficiální verdikt nemohl být jiný, než vydání Nařízení o očkování (tedy nevím, zda se to takto přesně oficiálně jmenuje). Jinak nám ale řekli, že pokutu nám zatím nedají, kdyby ale těch lidí bylo víc, tak by museli nějak zakročit, dávat pokuty apod…  Chtěli jsme se odvolat, ale nějak jsme promeškali termín odvolání a tak odvolání bylo zamítnuto z tohoto důvodu.  Od té doby úřady mlčí.
Jak jsme se až mnohem později dozvěděli, takových případů, které „nechali na pokoji“, bylo víc. Když někdo trval na svém, či dokonce projevil vůli „prosoudit“ se až k Ústavnímu soudu, popř. dál až k soudu mezinárodnímu, nechali ho být, protože je to něco, co úřady nemohou potřebovat.
Pak jsme začali hledat lidi podobně smýšlející o očkování, protože jsme si ve většinové společnosti připadali trochu jako „exoti“. Brzy jsme zjistili, že jich je více než jsme si mysleli, jen  zatím, třeba ze strachu před postihem, tento svůj názor nedávali běžně najevo. Proto jsme moc rádi, že se podařilo založit sdružení ROZALIO, které už mnoho těchto lidí svedlo dohromady.
Mezitím se nám narodil další syn, který je též málo proočkovaný. Léčíme se homeopatií, autopatií nebo bylinkami, synové dosud nebrali antibiotika.