Nemoci Odborné články, studie

Černý kašel a očkování: pojednání od A do Z od Romana Kovaříka – 1. část

Jedny z prvních písemných zmínek o takzvaném „černém kašli“ pocházejí z roku 1414 z Francie.

První, na svou dobu kvalitně popsaná epidemie „černého kašle“ je z roku 1578 z Paříže.

Na první pohled je z toho patrné, že původce onemocnění je tu s námi vyšší stovky, možná dokonce tisíce let.

Za tu dobu si náš imunitní systém vytvořil proti původci řadu obranných mechanismů a původce se před nimi naopak snaží unikat.

Mezi lidmi a zvířaty je známo asi devět druhů Bordetell, ale jen jediná, Bordetella pertussis, dokáže vyvolat ̶ v jedné ze svých forem klinického průběhu ̶ akutní infekci následovanou přemrštěnou reakcí imunitního systému vedoucí ke smrti hostitele. Ostatní Bordetelly jsou původci nefatálních chronických nákaz nebo se vyskytují jen jako neškodní a hostitelem tolerovaní spolustolovníci v jeho dýchacích cestách.

Bakterie byla popsaná v roce 1906 dvěma badateli, z nichž jeden byl Bordet, odtud rod Bordetella.

Původce způsobuje několik typů klinických průběhů nákazy, z nichž jeden je takzvaný „dávivý kašel“ a jeho podskupinou je „černý kašel“.

„Černý kašel“ je situován do prvních dvou až tří měsíců života věku dítěte a je asociován s nedovyvinutým imunitním systémem.

Původce onemocnění žije na povrchu sliznice hostitele, neničí dokonce ani řasinkový epitel, ale vylučuje natolik silné podněty pro nezralý imunitní systém novorozence, že bílé krvinky ucpou arteriální, venózní i lymfatické kapiláry v plicích a způsobí v nich oběhové potíže, které vedou k plicní hypertenzi, edému plic a kardiopulmonálnímu selhání. Novorozenec se dusí a přitom dostává tmavofialovou barvu – odtud „černý kašel“.

Tato přemrštěnost reakce imunitního systému se netýká každého novorozence, jedná se však o fenomén u novorozenců natolik častý, že to je syndrom, který nás u pertuse vlastně děsí.

„Dávivý kašel“:novorozenci, u nichž nenastane přemrštěná reakce, stejně jako osoby starší tří měsíců, pak prodělávají formu pertuse nazývanou „dávivý kašel“. V čisté formě se jedná o bezhorečnaté onemocnění doprovázené opakovanou, typickou sérii 5 až 8 záchvatů kašle (přerušovaného výdechu pod velkým tlakem) zakončenou po výdechu posledního zbytku vzduchu z plic namáhavým nádechem přes zúžené štěrbiny hrtanu, doprovázenou typickým zvukem připomínajícím konec kohoutího kokrhání, či první část oslího hýkání.

Při tom se některým postiženým dělá nevolno a dáví se, odtud „dávivý kašel“.

Každý si může vyzkoušet, jak to asi zní.

Záchvaty kašle typicky přicházejí s večerem a mnohdy probíhají v noci. Ve dne jsou postižení subjektivně bez potíží až na bolesti asociované s prožitými periodami záchvatu kašle. Jde o bolesti dýchacích cest, mezižeberních svalů apod. Záchvatovitým kašlem trpí samozřejmě i výstelka dýchacích cest, nicméně kašel je vždy neproduktivní, pokud není přítomná souběžná infekce viry nebo jinými bakteriemi formujícími sputum.

Pokud se tedy k infekci Bordetellou pertussis nepřidá souběžná virová nebo bakteriální infekce, probíhá dále většinou jako nezánětlivé, nehorečnaté onemocnění bez zvýšeného CRP, doprovázené postupně odcházejícím „dávivým kašlem“. Odeznívání příznaků v podobě kašle může trvat i několik týdnů.

Tuto formu onemocnění jsem v posledních šesti letech prodělal dvakrát.

V mém případě záchvaty dávivého kašle, které nastoupily po cca týdenní katarální fázi, několikrát skončily krátkodobou ztrátou vědomí. V prvním případě celkem v devíti případech, při druhém nakažení ve dvou případech.

Musím říci, že to byla zajímavá zkušenost, nahlížet do prostoru mezi životem a smrtí. Čemu nerozumím, je fakt, že bez tréninku dokážu zadržet dech na dvě a půl minuty, a přesto neomdlím, zde jsem omdléval ke konci záchvatu kašle trvajícího 10 až 20 sekund. Proč?

Bylo mi to vysvětleno tak, že dojde k podráždění bloudivého nervu, který ztrátu vědomí způsobí.

Kdyby k tomu nevedla tak bolestivá a na konci těsně před omdlením i nepříjemná cesta, kupoval bych si to občas nejspíš v samoobsluze.  Zřejmě při výpadku vědomí dochází k uvolnění endorfinů, a proto se po opětovném nabytí vědomí dostavují příjemné pocity.

Ani v jednom případě mi nebyla nasazena ATB. Ani v jednom případě lékař neuzavřel diagnózu výrokem – pertuse. V obou případech došlo k úplnému uzdravení bez pozorovatelných přetrvávajících následků.

Původce onemocnění tedy působí: „černý kašel“ občas se smrtelným průběhem u dětí do dvou měsíců věku (97 % všech úmrtí na pertusi v populaci). „Dávivý kašel“ u hostitelů starších tří měsíců. „Atypickou formu“ obtížně odlišitelnou od jiných respiračních onemocnění (pozor, pertuse v čisté podobě je nehorečnatá a nevykazuje známky zánětu). „Smíšenou infekci“ kde se příznaky různě kombinují, včetně přetrvávajícího kašle. „Bezpříznakovou podobu“, kdy původce osídlí na přechodnou dobu sliznice dýchacích cest a po krátké době zase vymizí – v takové formě se pertuse vyskytuje nejčastěji u imunních lidí se sliznicemi produkujícími sekreční IgA.

Pár důležitých informací, které bychom měli o černém kašli ještě vědět

Pertusí (nějakou formou) se do svých 20. narozenin nakazí téměř každý.

Podle dostupných séroprevalenčních studií se nějakou formou pertuse nakazí běžně 1 až 6 % populace ročně.

Oběti na životech si onemocnění vybírá majoritně mezi dětmi do dvou měsíců věku, zabíjí je přemrštěná reakce nezralého imunitního systému a dnes takový závažný průběh infekce pozorujeme jen u nepatrného zlomku takto postižených dětí. Je to především díky úrovni intenzivní lékařské péče, kterou na rozdíl od předchozích staletí dokážeme novorozencům poskytnout, a díky změněným poměrům v rodinách, kde dnes téměř převládají jedináčci.

Všichni moji prarodiče pocházeli z rodin se 4 až 8 dětmi. Proto bývala incidence pertuse mezi dětmi tak častá, a proto v té době tak často docházelo k nakažení novorozence. 93 % klinických případů pertuse se před zavedením vakcinace odehrávalo mezi dětmi do 10 let věku.

„Významnou měrou se na vzrůstající incidenci pertuse podílí oslabení imunity po očkování z dětství a absence přeočkování v dospělosti,“ říká dr. Chlíbek.

Většina slabých míst, díky kterým pozorujeme pravidelné „epidemické vlny“ v pětiletých cyklech, je tedy nějak spojená s vakcinačním kalendářem, který svým efektem nepokrývá naše cíle.

Vzhledem k tomu, že infekce černým kašlem rovnoměrně nepokrývá celé území Česka a ohniska jsou typická nejdříve ojedinělými případy, ze kterých ohniska následně vznikají, je zjevné, že původce onemocnění efektivně vybírá v populaci jedince s defektem schopnosti paměťově na pertusi odpovědět.

Je to jednoduché v tom, že původce cirkuluje v populaci vybavené jen řídce slizniční imunitou (vakcinace ji neindukuje), a zároveň je třeba vzít v potaz negativní působení vakcín aplikovaných v dětství na rozvoj imunitní paměti.

Inženýr Šebo, v Česku považovaný za předního odborníka na pertusi, nám do diskuse věnoval tabulku, ze které je patrné, že k sedminásobné redukci úmrtí na pertusi došlo už někdy mezi roky 1949 až 1955, tedy tři roky před zavedením plošné povinné vakcinace. Tento fakt nicméně nebránil tomu, aby vznikl obecný narativ, že za zdolání epidemie pertuse v 50. letech v Československu stála výhradně vakcinace.

Vysokou úmrtnost ne pertusi významně zredukovalo zavedení antibiotik do léčebné praxe a kolektivní imunita, ještě před spuštěním povinné plošné vakcinace v roce 1959 dle příslušného právního předpisu z prosince 1958.

Známe to z covidu. V jednu chvíli se populace dobere stavu, že má spoustu nakažených, ale minimum mrtvých. A nebylo to díky vakcinaci, lepší důkaz o tom inženýr Šebo k vyvrácení mylného narativu poskytnout nemohl. Ale k tomu se ještě podrobněji vrátíme.

Autor: MVDr. Roman Kovařík, bývalý epizootolog, tři roky pracoval jako oblastní inspektor Státní veterinární správy, 12 let pracoval postupně v několika farmaceutických korporacích.

FB profil ZDE

Rozhovor na Svědomí národa ZDE