Náš očkovací příběh začal v létě 2001 narozením mého syna Luboška. Narodil se naprosto zdravý a byl plně kojený. V porodnici si ho sestřičky nemohly vynachválit, nosily mi ho po 4 hodinách ke kojení s tím, že celou dobu prospal. Po návratu z porodnice již situace nebyla zdaleka tak růžová. Plakal a nedal se uklidnit. Tehdy jsem nic netušila a nikdy bych si nespojovala tuto změnu s očkováním. Byla jsem jako většina maminek přesvědčená o tom, že je očkování důležité a prospěšné.
Ve třech měsících měl po očkování velkou reakci, teplotu, neustále plakal a zvracel. Když se po několika dnech situace zlepšila, přišlo další očkování a mnohem intenzivnější reakce. Tehdy mi stále nic nedocházelo. V šesti měsících se objevil u syna silný atopický ekzém, který se u nás v rodině nevyskytoval. Lékař nám předepsal mast s kortikoidy, která sice zabrala, ale já mu vlastně nevědomky pod dohledem lékařů ublížila ještě víc. Následovalo další očkování, opět s velkou reakcí. Nejdramatičtější byla reakce na očkování proti příušnicím, zarděnkám a spalničkám. Přesně do týdne se osypal, velmi se mu zvětšily uzliny na krku (které má zvětšené dodnes), teplota a encefalitické záchvaty formou záškubů ze spánku a stěžoval si na bolesti hlavy. Od tohoto očkování mu téměř zkolaboval imunitní systém. Od té doby byl stále nemocný. Střídal laringitidy, chřipky, střevní chřipky… Téměř nejedl, denně minimálně jednou zvracel a já jsem byla zoufalá. Tou dobou už má iluze o prospěchu očkování skončila, zároveň s ní i důvěra v dobro lékařů. Začala jsem se s Lubíčkem obracet výhradně na alternativní metody. Od Jonášovy léčby, autopatie, kupovala jsem mu různé přírodní prostředky na posílení imunity a na vyčištění lymfatických cest, k nám domů jezdil léčitel.... I přesto má dodnes zvětšené uzliny, po větší námaze si stěžuje na bolesti kloubů a bývá často nemocný. Nic z toho, čím trpěl Lubošek, můj druhý syn Martínek, kterému budou čtyři roky, nemá. Martínek se psychicky i fyzicky vyvíjel mnohem rychleji. Nebyl téměř nemocný a každou nemoc vždy prodělal mnohem lehčí formou, než starší očkovaný syn. Zajímavé bylo, že čím víc se prohlubovaly mé znalosti v oblasti očkování, tím víc jsem byla přesvědčená o tom, že je to špatné. To co mi říkal pediatr byla jedna věc, ale to co jsem se dozvěděla z informací odpůrců očkování odpovídalo tomu, čím jsem si prošla s Luboškem. Můj první syn je sice dnes celkem v pořádku, ale jeho narušená imunita očkováním je pro jeho zdraví časovanou bombou na léta. Stále o tom mluvím, kdekoli a s kýmkoli se setkám. Většinou jsem všemi považována jen za blázna, ale přeci jen někdy na mé výtky a argumenty někdo slyší a to mě drží nad vodou. Především založení o.s. ROZALIO bylo pro mě velkým povzbuzením a je to i podpora. Mohu všem říkat: "Nejsem v tom sama, je tu mnoho rodičů kteří mají podobný názor a mohou spolu svobodně alespoň komunikovat. Věřím, že přijde čas, kdy činnost Rozalia povede až ke zrušení očkovací povinnosti, tak jak je tomu v ostatních demokratických zemí EU a hlavní náplní bude dostat rizika očkování více do povědomí veřejnosti. Ještě jednou moc díky za vaši práci a snahu.
Vaše příběhy a úvahy 
Náš očkovací příběh začal v létě 2001 narozením mého syna Luboška.
Komentáře (1)
