Milenka se narodila jako zdravé miminko, do půl roku věku neměla snad ani rýmu, zda byl její imunitní systém už vrozeně oslabený nebo se třeba pomaleji vyvíjel, to už je dnes těžko zjistitelné, v prvních měsících tomu nic nenasvědčovalo. Takže začala být očkována podle běžného očkovacího kalendáře, ve třech měsících dostala první dávku záškrt, tetanus, dávivý kašel, haemophilus. Je to zvláštní a i pro mě těžko pochopitelné, ale neměla jsem z toho očkování dobrý pocit, ačkoliv všechny 3 starší syny jsem nechala očkovat naprosto bez starostí. Trochu jsem se o to začala zajímat a zjistila jsem, že je možné zakoupit šetrnější očkovací látku, která obsahuje necelobuněčnou pertusi. To je samozřejmě ta, která se dnes běžně očkuje, ale v té době ještě pojišťovna hradila pouze ten starší typ vakcíny s celobuněčným dávivým kašlem.
Takže jsem se před tím očkování vyptávala pediatra, zda-li by nebylo lepší malé koupit tuto šetrnější vakcínu, že mám z očkování obavy. Pediatr mě ujistil, že se vůbec nemusím bát, že si mám ty peníze raději schovat na jiné důležité vakcíny, které zatím v očkovacím kalendáři nejsou. Když jsem přesto vyjadřovala nejistotu, že jsem slyšela o dětech, které po reakci na očkování mají trvalé následky, tak mě obvinil z šíření poplašné zprávy a prohlásil, že o tom nedávno mluvil s krajským hygienikem a prý za posledních už nevím kolik let nic podobného nezaznamenali. Takže jsem se nechala přesvědčit.
Na první dávku reakce nebyla, druhá dávka způsobila jednodenní zvýšenou teplotu, ovšem na třetí dávku měla Milenka prudkou horečnatou reakci. Horečka jí vyskočila, jakmile jsme přišli domů od lékaře. Když si na to dnes vzpomenu, připadá mi to jako předzvěst toho, co jsme měli nakonec zažít. Nikdy dřív jsem neviděla tak bledé dítě, ležela, ani se nepohnula, oči zavřené, naprosto bezvládná. Dala jsem jí antipyretika a volala lékaři, doporučil pokračovat v podávání antipyretik, dělat zábaly. Trvalo to asi tři dny.
Jenže od té doby jakoby Milenka ztratila obranyschopnost. Obvykle v odstupu několika týdnů ji trápila jedna viróza za druhou, často to byla je rýma nebo lehce kašel, ale vždy několik dní vysoké horečky, které čím dál tím hůř reagovaly na antipyretika, několikrát se také po horečkách osypala vyrážkou.
Na jaře 2006 dostala první ATB, obvyklá viróza s rýmou a horečkami se vyvinula v zánět středouší. Další ATB pak dostala na začátku srpna. Měla opět vysoké horečky, když trvaly už 5. den, udělal lékař CRP, vyšlo vysoké, takže nasadil PNC. Na mou žádost nechal lékař v průběhu roku 2006 dvakrát udělat test na imunitu, pokaždé vyšla snížená, nicméně dr. prohlásil, že s tím se u takhle malého dítěte stejně nedá nic dělat. Pokud stav snížené imunity potrvá, bude se to prý řešit v pozdějším věku. Nicméně testy udělat nechal, takže nejen ta častá nemocnost, ale i výsledky testů jasně ukazovaly na poruchu imunity.
Na začátku září prodělal nejstarší syn pásový opar. Možná se od něj Milenka v té době nakazila. Píšu možná, protože příznaky žádné neměla a ačkoliv konečná diagnóza byla herpetická meningoencefalitida, primář na ARU v Motole mi vysvětlil, že pitva prokázala poškození mozku odpovídající herpetické encefalitidě, ale přímo DNA herpesviru nalezena nebyla.
18.10. takže asi dva měsíce po ATB a přibližně měsíc po té, co test z krve prokázal sníženou imunitu, naočkoval lékař Milenku trivivakem, živou vakcínou spalniček, zarděnek a příušnic. Asi si neodpustím, že jsem ho já sama při preventivní prohlídce upozornila, že jsme pozadu s očkováním, kdybych tak věděla, co vím dnes. Co následovalo, popíšu jen krátce, po neurčitých příznacích choroby jako je nechutenství, nadměrná únava, spavost, rozladěnost, následovaly už značně závažné neurologické příznaky nejistá chůze, špatná koordinace pohybů, šilhání, krutá bolest hlavičky s nauzeou až zvracením, neschopnost chodit, postavit se, sedět, postupně pak epileptické záchvaty, trvalý třes končetin, paralýza, epileptický status, bezvědomí, otok mozku a smrt. Je nepochopitelné, že i po objevení těch závažnějších neurologických příznaků jsme ač pod lékařským dohledem zůstali ještě 14 dní doma bez léčby s probíhající encefalitidou, která samozřejmě ovšem nebyla lékařem rozpoznána.
Na závěr napíšu, že nejsem celkově proti očkování, uvědomuji si, že umřít se dá i na tetanus nebo záškrt, obrna je nebezpečná a mrzačící atd., přesto mě děsí, že Milenku zabilo to, co jí mělo prospět. Že ta encefalitida byla v souvislosti s očkováním připouštěli lékaři v Motole i v Plzni a jak už jsem psala, pitva prokázala poškození mozku odpovídající herpet. encefalitidě, ale přímo DNA herpesviru nalezena nebyla, s jistotou prokázána byla jen meningoencefalitida virového původu, takže je tu ještě možnost, že ten zánět mohl mít na svědomí virus spalniček z toho očkování, možná kombinace obojího.
Také mě děsí, že pediatři plošně aplikují látky, které mohou mít takové závažné důsledky, byť i jen pro malou část dětí a přitom si ani pořádně neuvědomují, které děti jsou ty rizikové a neměly by být očkovány a klidně je očkují. Bohužel se domnívám, že náš lékař nebyl v tomto přístupu až takovou výjimkou, není to žádný nezkušený mladík, byl to dlouholetý primář dětského oddělení.
Vaše příběhy a úvahy 
Komentáře (19)
