Odmítli jsme očkování proti hepatitidě B a dostali se až k soudu
Středa, 11 duben 2007
Jmenuji se Pavla Talpová. Žiji se svým přítelem Václavem, ve společné domácnosti máme 6 dětí. Nejmladší je 7 let a nejstarším 16 let. Rozhodli jsme se spolu s partnerem svobodně na základě spousty informací pro i proti své děti neočkovat proti hepatitidě typu B. Týkalo se to zatím 3 starších dětí. Situaci jestli očkovat nebo neočkovat jsme konzultovali i s dětmi a vysvětlili jim rizika očkování i neočkování a jak by se měly chovat, aby se žloutenkou nenakazily. Kdybychom měli dřív informace jaké máme dnes, rozhodovali bychom se u každého očkování, jestli necháme děti naočkovat či nikoliv. K tomu rozhodnutí nás vedlo několik argumentů. Žloutenka typu B je již několik let na ústupu a nehrozí u nás žádná epidemie.
Protože se zabýváme alternativními metodami podpory zdraví, s lidmi jsme v kontaktu denně. Ptali jsme se běžných lidí, kteří nás navštívili s různými problémy na jejich názor na očkování, případně na reakce na vakcíny. A nestačili jsme se divit, např. jedni rodiče nám podali informace o tom, že jejich dítě reagovalo na vakcínu (konkrétně žloutenky) horečkou, apatií, nezájmem o cokoliv a trvalo půl roku, než za pomoci detoxikačních kůr a homeopatie dítě dostali do normálního stavu, který byl před vakcinací. Odborníci zjistili, že kdyby se očkovalo lokálně v okamžiku, kdy je to potřeba je to efektivnější a lacinější. Hovoří o tom i studie MZ, kterou si nechalo udělat od prof. Helcla, z té vyplývá, že zavedení plošného očkování žloutenky B není nutné. Přesto je od roku 2001 toto očkovaní povinné. Odmítli jsme očkovat naše dnes již 15-ti a 16-ti leté děti. Nějakou dobu trvalo, než jsme se domluvili s ošetřujícím lékařem a on pochopil, že opravdu nechceme děti proti hepatitidě B očkovat. Aby byl pan doktor krytý, podepsali jsme mu, že jsme byli poučeni o možných následcích neočkování nikoliv však možných následcích očkování. Pak už to šlo rychle. Záležitost převzala krajská hygienická stanice, ta předala záležitost na sociální odbor a odtud podali návrh na napomenutí k okresnímu soudu. Při jednání zúčastněné nezajímaly argumenty, proč nechceme očkovat a že tím, že nemáme děti naočkované neohrožujeme ani zdraví dětí ani zdraví veřejné. Nezajímalo je ani to, že Česká republika ratifikovala mezinárodní Úmluvu o lidských právech a biomedicíně, podle které musím s jakýmkoliv zákrokem v oblasti péče o zdraví poskytnout informovaný a svobodný souhlas. Ani to, že podle Úmluvy jsou zájmy a blaho lidské bytosti nadřazeny zájmům společnosti nebo vědy. Nevyslechli z časových důvodů všechny argumenty, protože si na jednání vyhradili málo času a zároveň řešili ještě jinou záležitost (změnu výše výživného). Na obě záležitosti měli dohromady 40 minut. Soud uvedl, že argumenty, které jsme uvedli jsou čistě subjektivního charakteru a tudíž neopodstatněné. Lékař, který byl jako svědek uvedl, že děti jsou naprosto zdravé. Přesto nám bylo vysloveno napomenutí „že by naše děti, ač jsou úplně zdravé mohly ohrožovat veřejné zdraví“! Je to jen velice zjednodušený popis toho co se u soudu projednávalo. Myslím, že ta naše zkušenost je taková středová záležitost, očkování nám nebylo znovu nařízeno ani nám nebyla vyměřena pokuta. Jsme na tom relativně dobře, soud nám udělil pouze napomenutí. Tím to skončilo. Nic jiného nenásledovalo. Z mého pohledu je to tak, že vlk se nažral a koza zůstala celá. Záležitost byla o to kurióznější, že Václav měl vlastní soud a já také. Prý z důvodu, že děti mají jiné rodiče, to že děti žijí ve společné domácnosti je nezajímalo. Václav dostal napomenutí a uznal za vhodné být spokojen s napomenutím (zastává názor, že za jednu věc nemůže být trestán dvakrát, když už jednou byl potrestán napomenutím). Já mám také své napomenutí, nenabylo však ještě právní moci, protože jsem se ve lhůtě odvolala ke krajskému soudu a čekám na termín jednání. U krajského soudu mne bude zastupovat Liga lidských práv. Paní doktorka z hygieny v tisku pronesla, že nejsme jediní, kdo odmítl očkování, ale jsme první kdo kvůli tomu šel až k soudu.
Ze zákona nesu plnou odpovědnost za zdraví svého dítěte já jako rodič. Vzala jsem tedy tu zodpovědnost do svých rukou a neschovávám se za stát, který něco bezhlavě nařizuje a následky neřeší. Nejsem pro zrušení očkování, chci se jen svobodně rozhodnout co nechám očkovat a co očkovat nenechám.
Vaše příběhy a úvahy 
Jmenuji se Pavla Talpová. Žiji se svým přítelem Václavem, ve společné domácnosti máme 6 dětí. Nejmladší je 7 let a nejstarším 16 let. 
Komentáře (8)
