Závažné neurologické reakce, stav se daří vracet do normálu

Rozhodla jsem se podělit o náš příběh a vlastně ani nevím, kde bych začala. Je toho tolik a jsem dost rozrušená… Tak tedy, jmenuji se Bára a je mi 34 let, doma mám 1,5 ročního synka Bruníka, který se nám narodil zdravý, přirozenou cestou, bez medikace a de facto bez jakýchkoliv komplikací, pominu-li nepříjemné „šití“.

Vybrali jsme pediatričku, kterou jsme sice neznali, ale věděli jsme, že ráda používá homeopatii a nepředepisuje léky jako na běžícím pásu. V šestinedělí jsem měla psychické problémy a tak nějak jsem ztratila víru sama v sebe. Častými návštěvami u pediatričky jsem věděla, že je Bruník pěkný, zdravý a dobře prospívá, ovšem ke slovu jsem se skoro nedostala a s každou další návštěvou (uvědomuji si až zpětně) to bylo až nežádoucí, že jsem chtěla komunikovat na stejné úrovni, tzn. jako člověk s člověkem a právem se vyjádřit k věci.

 Postupem času, cca po čtyřech měsících zde byla otázka očkování, které předcházel monolog ve formě ”uprchlíci a nová vlna nakažlivých chorob, kolik chorob se právě znovu projevilo apod”. Já i manžel jsme nabyli dojmu, že bude lepší očkovat. Řekla jsem hned, že hexu nechceme a do dalšího setkání jsem si načetla něco málo o vakcínách. Sdělila jsem pediatričce, že bych měla zájem o očkování Pediacelem, ale bohužel byl jeho výpadek a tak jsem se rozhodli očkovat vakcínou Infanrix Hib, ideálně ve schématu 2+1. Když teď zpětně vzpomínám, tak nežádoucí účinky jsem očekávala tyto: zvýšená teplota a špatná nálada.

První očkování proběhlo 30/7 2015 Infanrix HIB – Bruník měl 4 měsíce a reakce nebyla „žádná“, tzn. žádná zvýšená teplota, žádná špatná nálada.

Další očkování proběhlo 24/9 2015 Infanrix HIB – Bruník měl 6 měsíců a rostly mu zoubky, de facto pořád byl nevrlý, špatně spinkal, plakal, trpěl na zácpy, průjmy, bolelo ho bříško – vše bylo přisuzováno právě růstu zoubků. O dva měsíce později se Bruník ze dne na den přestal kojit. Já to do souvislosti s očkováním dávám až nyní, pořád jsem si říkala, že nechápu, jak se dítě ze dne na den může rozhodnout “už nechci kojit”.

Přeočkování proběhlo 22/9 2016 Pediacelem na předchozí návrh pediatričky, abychom mohli očkovat ve schématu 2+1 s tím, že 19/10 2016 proběhne očkování Imovax Polio. Od známé jsem slyšela, že kamarádky dcera měla po Pediacelu nepříjemnou reakci, že byla hodně nevrlá a plakala. To jsem pediatričce řekla a ujistila mě, že Pediacelem hodně očkuje a nikdo nic nehlásil.

V den očkování byl Bruník zdráv a po očkování byl hodně unavený, vzala jsem ho na dětské hřiště a za 3 min. jsme šli domů, vůbec tam nechtěl být, chtěl jen domů. Doma se díval na pohádku, o nic jiného neměl zájem, přestože se na pohádky do té doby díval jen výjimečně a kdykoliv jsem začala dělat něco v kuchyni, hned přišel, pohádka ho tolik nezajímala jako samotné objevování. Ufff, seděl a díval se na pohádku skoro hodinu. A pak se chtěl zvednout a přijít za mnou, ale rozplakal se. Běžela jsem k němu, protože on není/nebyl brečící dítě. Když jsem mu podala ruku, zkoušel se zvednout a kulhal na nožičku, kterou měl pořádně nateklou, po chvilce už se nezvedl a jen seděl. Byl večer, takže jsme ho uložili do postýlky. Druhý den už měl otok menší a nožička zřejmě nebolela tolik, protože se postavil a chodil bez pláče.

Rozhodla jsem se hned zavolat pediatričce. Řekla jsem jí, co měl Bruník s nožičkou a že je takový celý „v nepohodě“, že volám, abych jí o tom informovala. Poděkovala a de facto jsme asi po 4 min. ukončily hovor. V dalších dnech se přidávaly další NÚ, extrémní žízeň – Bruník vypil 2 litry tekutin, skoro neměl chuť k jídlu (do té doby jedl pěkně, není zmlsaný ani vybíravý), přestal chtít chodit ven, vyhledávat oční kontakt, začal se dost často zlobit, stoupal si na špičky a točil se dokola, nechtěl se mazlit, přestal se smát, abnormálně reagoval na zvuky domácích spotřebičů, ruchu na ulici, na děti – hned se rozplakal hořce a od srdce, bouchal se do hlavičky nebo si škrábal a tahal uši. Měl průjmy a v noci se budil úplně pročůraný (do očkování spinkal celou noc v klidu a spokojeně ve svém pokojíčku a ráno za námi přiběhl do ložnice), přestal si úplně hrát, jen by celý den koukal na pohádku, nechtěl si ani číst, zkoumat… Nic, co měl před tím tak rád. Usínání přes den je děs, je vizuálně hodně unavený, leží, ale pořád se vrtí, přelehává a mění pozice, někdy úplně vztekle vstane a je vidět, že už by potřeboval spát, ale nejde to.

Byli jsme v šoku a s přibývajícími pocity strachu jsem googlila jak o život a hledala jsem další a další informace. Rozhodla jsem se okamžitě volat pediatričce, abych jí všechno řekla a domluvila se na dalším postupu. Náš hovor skoro po třech minutách ukončila tím, že jsem si měla přečíst příbalový leták od Pediacelu, že „nepohodu“ není schopna vyšetřit a že když už jsem k ní šla, byla jsem „naprogramovaná“, že se něco může stát, a tak jsem si to asi trochu přivolala; že ona očkuje Pediacelem hojně a nikdo nic nehlásil… ZATUHLA MI KREV V ŽILÁCH a razantně jsem jí skočila do řeči, zvýšila jsem hlas a řekla jsem jí, že kdyby mě nechala mluvit, dostaly bychom se i k dalším nežádoucím účinkům než je „celková nepohoda“. Řekla jsem jí všechny, výše uvedené příznaky, navrhla vyšetření moči (kvůli zvýšené potřebě pít) a navrhla, že připraví žádanku pro neurologa, poděkovala mi, že to hlásím. Pak dodala, že kdyby byl Bruník její, pak by s ním šla na detoxikaci na BICOM. Rozloučili jsme se a následující den jsem donesla moč a vyzvedla žádanku, na Bruníka se nikdo nepodíval…

Navštívili jsme naši „rodinnou lékařku” – je opravdu MUDr., ke které chodíme s manželem, jedná se o celostní přístup (kombinuje homeopatika, čínskou medicínu a léčebnou makrobiotickou stravu), a protože se stravujeme s prvky makrobiotiky, tak jsem ji požádala o konzultaci ohledně Bruníka. Přijala nás hned a řekla nám, že toto řeší hodně často, děti mají stejné příznaky jako Bruník a některé jsou na tom opravdu o dost hůř, že to zkrátka řeší dnes a denně. Pomohla nám, dala nám homeopatika a detoxikační kapky, po víkendu už byly vidět první výsledky. Bruník se začal smát, vyhledávat oční kontakt, pěkně si hraje, chodíme ven, méně pije a lépe jí…

V mezičase jsem začala shánět dětského neurologa. Nastínila jsem, že mám žádanku a v jak špatném stavu syn je, byl mi nabídnut termín za ČTVRT ROKU!!!! Testy na moč dopadly v pořádku (neviděla jsem je), s pediatričkou jsem mluvila jen po telefonu, ptala se na stav Bruníka, řekla jsem, že jsme dostali homeopatika a detoxikační kapky. Ptala se, jestli vidíme změnu, tak jsem řekla, že obrovskou a že budeme v detoxikaci pokračovat a pak se jí ozvu, až budeme mít po prohlídce neurologa. Také jsem ji upozornila, že plánované očkování 19/10 absolvovat nebudeme, rozmyslíme se, ale nejspíš už očkovat nebudeme.

Podařilo se nám sehnat dětského neurologa na soukromé klinice. Byla to jediná možnost jak nejít na vyšetření za čtvrt roku, ovšem spokojeni nejsme. Hned v úvodu jsme se dozvěděli, že nežádoucí účinky jsou de facto „běžné“, že paní doktorka na projevení se autismu v důsledku očkování nevěří. Řekla jsem, že očkovat už nemáme v úmyslu. Na to nám odvětila, že to by nám nedoporučovala, že by to viděla na odklad cca na rok a pak doporučí očkování v očkovacím centru Motol. Zopakovala jsem, že očkovat už nechceme… Ve zkratce, synovi nic není, jen se vzteká. Ve zprávě byla vypsaná pouze polovička, námi řečených nežádoucích účinků, vždy s dovětkem, že je to naše mínění. Doporučené odložení očkování je nakonec na půl roku.

S ohledem na to, že paní doktorka neuměla s dětmi a vlastně ani s námi navázat „kontakt“ a náš syn byl už unavený (prohlídka byla od 18 hod.) a pořád plakal, rozhodli jsme se, že už to s paní doktorkou nebudeme řešit a rozloučíme se.

Dalším mým pokusem bylo kontaktovat Očkovací centrum v Motole a nahlásit jim tuto naši zkušenost. Rozhovor trval 2,5 minuty, kdy mi bylo vysvětleno, že nejsme jejich pacienti a oni informace tohoto charakteru nesbírají. Když jsem se zeptala, jestli ani v rámci svědomí nechtějí vědět vakcínu, šarži nebo příznaky, reakcí bylo: nezlobte se, my tyto informace neschraňujeme, obraťte se na SÚKL, nashledanou…

Mail na SÚKL jsem napsala až nyní, takže s tímto úřadem nemám zatím žádné zkušenosti. A vlastně po předchozí zkušenosti s lékaři a institucemi ani neočekávám, že by někoho něco zajímalo. Snažila jsem se v rámci Facebooku přispět naší zkušeností do skupin s tématem o očkování. Některé reakce rodičů jsou až zarážející, ale každý podle svého svědomí…

Jsme moc rádi, že Bruník už je na tom lépe. Dneska už si hraje, chodí ven, směje se, dobře jí a pije, tak čekáme, že brzo odezní i ostatní nežádoucí účinky.

Děkuji, že jsem se touto cestou mohla vypsat z jednoho z nejhorších období v mém životě. Děkuji vám, že děláte co děláte, děkuji za videa s Martinou Suchánkovou pro JímeJinak, díky vám jsem si utříbila myšlenky, pocity, fakta a vím, že cokoliv teď udělám, je s maximem toho nejlepšího, co jsem mohla zjistit a nad čím přemýšlet, že já znám syna nejlépe a já vím a rozhoduji si o tom, co je pro něj z mého pohledu to nejlepší, že mi nemusí záležet na tom, co ostatní budou říkat a dělat, že míra subjektivity není zanedbatelná a nezáleží na tom, jestli mám nebo nemám lékařské vzdělání. Stačí mít svědomí, otevřené srdce a mysl, stát sám za sebou a svými rozhodnutími.

Přeji vám ať jste obklopeni lidmi se srdcem na tom správném místě, děkuji!

Bára Bálint