V těhotenství pozitivní na hepatitidu B

Poslouchala jsem dnes 21. 2. 2011 v rozhlase besedu o očkování a rozhodla jsem se panu Sedláčkovi napsat. Plně souhlasím se vším, co říkal. Nepokoušela jsem se volat, protože můj příběh by byl do vysílání příliš dlouhý, ale myslím si, že by vás mohl zajímat…

Mám 4 děti. První jsem rodila v roce 1981.
Přestože jsem chodila POUZE na lékařská vyšetření, která byla tehdy povinná (tím POUZE myslím především to, že jsem neměla žádné mimomanželské styky, ani si nepíchala drogy a podobně) v osmém měsíci těhotenství se u mne objevily příznaky žloutenky. Lékaři tomu naprosto nevěnovali pozornost (!!!) a porodila jsem o měsíc dřív zdravou holčičku. Bylo mi neskutečně zle, ale v porodnici jen konstatovali že „jsem nějaká žlutá“ a víc se tím nikdo nezabýval. (!!!) Nebudu popisovat, jak mi bylo po příjezdu z porodnice, kdy jsem se prakticky sama musela o dítě postarat…
Pak se mi v roce 1983 a 1985 narodily další dvě zdravé děti.
Počtvrté jsem otěhotněla v roce 1995 a od začátku jsem měla jisté laboratorní výsledky označené vykřičníkem.
Nejsem zdravotnice, tak jsem tomu nevěnovala moc pozornosti, když lékařka nic neříkala. Ale asi tak ve čtvrtém měsíci jsem se dotázala, proč mám tyto výsledky již označeny z laboratoře červeně – a nastal „cirkus“. Pomíjím to, že jsem na to gynekoložku musela upozornit já!!!
Pozitivní HbS (hemoglobin S HBsAg - angl. zkr. povrchový antigen viru HBV - hepatitida B, tzv. australský antigen, který se vyskytuje na obalu virové částice. Jeho přítomnost v krvi svědčí o onemocnění (akutním, popř. i chronickém), event. o nosičství. Obsahuje tři proteiny z jednoho genu s různou translací. Je přítomen v krvi při akutní i chronické infekci. Anti-HBs jsou známkou překonané infekce). Dotazy, kdy jsem prodělala žloutenku…
Bylo již evidentní, co to zežloutnutí v roce 1981 bylo. Následovaly vyšetření mých dětí – všechny byly zdravé. (Naprosto přecházím, že žloutenkou jsem se nakazila jen a pouze ve zdravotnickém zařízení.)
Nyní ale nastal nátlak, abych dítě, které se narodí, nechala oočkovat proti hepatitidě B. Ptala jsem se, jak je možné, že se nezjistilo nic už dřív. Bylo mi odpovězeno, že takové laboratorní testy se ještě v roce 1986 nedělaly...
Posháněla jsem si dostupné informace a pořád se mi vtíralo jedno jediné: když se nenakazily ty tři, mám tomu čtvrtému hned dát do vínku takový imunitní handicap v podobě naočkování?

Názory lékařů byly téměř 100%, jen jedna lékařka pediatr mi řekla, že takovéto očkování s imunitou neskutečně „zamává“, ona sama že je taky pozitivní po žloutence, první dítě že naočkovat nenechala, druhé ano a jaký je to rozdíl!
Bylo to hrozné, ale nakonec jsem se rozhodla, že jestli se dítě narodí zdravé, naočkovat ho nenechám. Narodila se zdravá holčička, chodily jsme na kontroly – vše v pořádku!!!
Jistě si dovedete představit, co jsem si ale prožila, když na vás doslova křičí (opravdu!!!), že dítě poškozujete. Nikde jediné slovo porozumění.

Dcera nebyla opravdu až do svých 10ti let nemocná, každá viróza se odbyla teplotou kolem 37°C… V 10ti letech jsme měli jít na očkování proti TBC.
Ještě jsem volala, že dítě je nachlazené, ale odbyli mne, že „kdyby měli na každé dítě čekat, až bude bez rýmy, že by se načekali!“.
Dceru naočkovali – a začaly problémy. Záchvaty dušnosti, hospitalizace, div že se neudusila… Má astma… Léky, dýchátka, lázně, dušnost….

Reaguji na to, co jsem zaslechla od pana profesora ve vysílání „a když onemocní – kdo bude zodpovědný…“. Naše nová společnost je proškolená, na co a kde si stěžovat, kde podávat trestní oznámení, ale kde je zmínka o tom, abychom se solidně, jako lidi domluvili, respektovali se a uměli jeden druhému naslouchat?!

Kdyby si rodiče měli hnedle na všechno stěžovat – někdy si říkám, že by nedělali nic jiného! Rodič musí být zodpovědný, informovat se, rozhodnout a pak už si nic nevyčítat…
Státu se jednou hodí, že „se o nás nebude nikdo přece starat“, podruhé zas diktuje naprosto zásadní věci, které by si měl každý svobodně rozhodnout. Tak jak tedy?

Svým příběhem nechci nic zevšeobecňovat (ačkoliv v mém případě se jedná o 4 děti!).  Ale očkovat batolata proti hepatitidě je, podle mne, trestuhodné.
Proočkovat proti kde čemu, protože je to – co si budeme říkat – hlavně byznys. A jaký!!!

Jsem už ve věku babičky, vnoučata zatím nemám, ale bedlivě tyhle věci sleduji a zdá se mi to opravdu hrozné. Cítím s rodiči, kteří nechtějí své děti bezhlavě nechat očkovat. Reklamy na očkování v TV, letáky u všech doktorů, strašení, strašení, strašení…. a i represe!
On ten moderní člověk si zvykl, že „na všechno je pilulka, nebo injekce“. Ale ono to tak v životě není…
Bohudík, dodávám já…


Vím, že můj příběh se nedá „narazit na kopyto“, ale je to důkaz toho, že mnohdy odpovědná rodičovská intuice je to naprosto nejdůležitější. Nebo že zázraky se stále dějí…?  

Mějte se pěkně a vydržte!

Srdečně zdraví
M. U., Rajhrad