Medical Tribune - Jak posílit důvěru veřejnosti k očkování?

V aktuálním vydání Medical Tribune se v diskusním fóru ptáme, jak obnovit narušenou důvěru veřejnosti v očkování. Přibývá rodin, které je nejprve nutné přesvědčit o vhodnosti aplikace. Pravých „odpůrců“ očkování je jen pár, jsou ale ve veřejném prostoru slyšet mnohem více, než by odpovídalo relevanci jejich hlasu. Navíc jsou to ostřílení mediální mazáci – ve sdělovacích prostředcích jsou každou chvíli, těchto několik lidí novináři oslovují stále dokola. Proti nim pak argumentace odborníků, kteří se navíc musejí držet faktů, často působí suše a nejistě.

 

Nedávný výrok Ústavního soudu vyvolal výraznou reakci rodičů, kteří odmítají současný očkovací kalendář nebo očkování jako takové.V následné diskuzi pak zaznělo mnoho zavádějících argumentů, které mohly vakcinaci jako takovou dále poškodit.
proto se pediatrů, vakcinologů i zástupců rodičovských organizací ptáme:

Čím je způsobeno, že se u veřejnosti prohlubuje nedůvěra k očkování? Jaký dopad mí tento trend na proočkovanost?

Prof. MUDr. Roman Chlíbek, Ph.D.,

předseda České vakcinologické společnosti

Nedá se říci, že proočkovanost celkově klesá. Jsou očkování, kde zaznamenáváme vzestup proočkovanosti, například u vakcinace proti klíšťové encefalitidě. Ale u některých dobrovolných očkování, jako je očkovaní proti pneumokokovým onemocněním nebo onemocněním lidským papilomavirem, proočkovanost klesá. Tento trend poklesu proočkovanosti je pozorován spíše u dětské populace než mezi dospělými. Velký význam má zlepšení komunikace o očkování, zejména vysvětlování přínosu očkování, možných reakcí po očkování a předkládání údajů o bezpečnosti vakcinace. V současné době je více slyšet odpůrce očkování, kterých je sice málo, ale o to jsou hlasitější a poskytují veřejnosti často zavádějící a nevěrohodná data. Proto je potřeba o očkování více mluvit a seznamovat veřejnost s odborně podloženými daty, nikoli pseudofakty. Více komunikace je zapotřebí nejenom mezi laickou veřejností, ale zároveň také mezi lékaři všech odborností. Lidé už dávno zapomněli na závažná onemocnění, která se zlikvidovala právě díky očkování. Přestali si uvědomovat, že následky infekčních nemocí, včetně trvalých následků či úmrtí, byly v době, kdy se neočkovalo, běžné. Očkování tak dnes u řady lidí vyvolává iluzi, že infekce nejsou žádnou hrozbou a to, čeho se musíme bát, je očkování. Opak je pravdou. Dnes jsou také lidé, kteří více než svému lékaři věří radám kamarádek či internetu s anonymními údaji. Radit a léčit se snaží kdekdo, pokud na to přistoupíme, pak nepotřebujeme lékaře. Mluvíme sice o veřejnosti, ale očkování odmítá minorita společnosti, maximálně do pěti procent osob. Osob, které se stavějí k prevenci infekčních nemocí zodpovědně, je stále většina. V tuto chvíli jsou součástí našeho očkovacího kalendáře jen onemocnění, která jsou skutečně nezbytně nutná vzhledem k současné epidemiologické situaci u nás i v Evropě. V řadě států očkují ještě proti více nemocem než u nás. Jsou i státy, které nikdy neočkovaly povinně a nyní vzhledem k poklesu proočkovanosti a vzestupu nových epidemií zvažují zavedení povinného očkování.

MUDr. Ilona Hülleová,

předsedkyně Sdružení praktických lékařů pro děti a dorost

Ano, ve své ordinaci často řeším požadavky ze strany rodičů na odsunutí očkování, alternativní schéma očkování či očkování jinou vakcínou, než je určena k povinnému očkování. Také jsem měla několik rodičů, kteří nechtěli očkovat vůbec, ale těch je naštěstí jen velmi málo. S tímto rostoucím trendem souvisí i klesající celková proočkovanost. U některých vakcín jde zejména o posunutí očkování do dalších let. Stejné informace mám i od kolegů. Lze to dovodit i z údajů šetření proočkovanosti dětí v rámci kontroly očkování KHS v ordinacích praktických lékařů pro děti a dorost (PLDD) např. ve Zlínském kraji, kde je vidět, že narůstá procento dětí neočkovaných dle očkovacího kalendáře (v daném věku) z důvodu odmítnutí očkování ze strany rodičů. Určitě je nutno komunikovat s rodiči a vysvětlit jim jednak přínos očkování, jeho význam, benefit pro dítě i okolí (rodinu, kolektiv), rizika daných infekčních chorob. Na druhou stranu poučit rodiče o možných vedlejších účincích. Odkázat rodiče na seriózní zdroje, které se problematice vakcinace věnují. Velká část těchto rodičů má obavy z očkování, které pramení z toho, že chtějí pro své dítě to nejlepší a přitom se z některých zdrojů či sociálních sítí dozvědí alarmující informace o škodlivosti vakcín. Vážím si proto všech rodičů, kteří se svěří svému praktickému dětskému lékaři a proberou s ním své obavy. Jen musím poznamenat, že je to velmi náročné na čas a někdy to během ordinace i při sebelepší vůli nelze úplně dobře zvládnout, proto chodí rodiče i opakovaně a někdy se nemůžeme dobrat k závěrečnému rozhodnutí, zda dítě nechají, či nenechají očkovat. Snažíme se o individuální přístup, neočkujeme proti vůli rodičů, dodržujeme zdravotní kontraindikace očkování, vzděláváme se průběžně v oblasti vakcinace. Dále je nutno rodičům připomínat infekční choroby, které se dnes díky očkování již nevyskytují či vyskytují jen ojediněle. Rodiče se těchto onemocnění dnes neobávají a navíc se někteří spoléhají na tzv. kolektivní imunitu. Očkování je v tomto smyslu obětí svého úspěchu. Nemoci, proti kterým se očkuje, se téměř nevidí, některé se podařilo zcela vymýtit. Veřejnost proto nezná tyto nemoci a jejich možné závažné následky – trvalé postižení nebo úmrtí, naopak se nadměrně hovoří o nežádoucích účincích vakcín. Pokud srovnáme počet aplikovaných vakcín s počtem těch opravdu závažných nežádoucích účinků, je to neporovnatelné… Navíc informace některých odpůrců vakcinace jsou někdy nepravdivé, někdy zavádějící či vytržené z kontextu. V tuto chvíli si nemyslím, že je nutné diskutovat o povinnosti očkovat děti. Dovedu si představit, co by to v praxi přineslo, a obávám se, že by došlo k dalšímu poklesu proočkovanosti a s tím spojenému riziku výskytu daných infekčních nemocí se všemi možnými důsledky. Co se týče povinného očkovacího kalendáře, nejvíce se mezi rodiči diskutuje o pentavakcíně, která by mohla být alternativou k hexavakcíně. Je to však vysoce odborná diskuse pro vakcinology, epidemiology a vůbec odborníky, kteří vytvářejí očkovací kalendář pro děti v ČR.

Doc. MUDr. Vojtěch Thon, Ph.D.,

Ústav klinické imunologie a alergologie, LF Masarykovy univerzity v Brně

Díky preventivnímu očkování a vysokému životnímu standardu, včetně hygienických návyků, se podařilo minimalizovat výskyt mnohých infekčních onemocnění. S poklesem výskytu infekčních nemocí a přitom se zhoršováním životního prostředí a intenzifikací stresorů významně narůstají civilizační choroby, včetně onemocnění autoimuinitních a alergických. V této situaci vzrůstají obavy veřejnosti z potenciálních nežádoucích účinků vakcín. Vše se stupňuje při negativní zkušenosti, např. u dítěte v rodině. Musíme si proto věcně odborně uvědomit, že dnes očkujeme v imunologickém terénu nezdravé populace, který se mění bohužel ve vztahu k civilizačním onemocněním k horšímu. Např. již jedna třetina malých dětí v ČR jsou alergici. I to je nutné vzít v úvahu, být opatrný a v indikovaných případech (anamnéza) očkovat pod clonou antihistaminika. Důležitý je proto individuální přístup ke každému, kdo má být očkován, ať se jedná o dítě nebo o dospělého, pro dosažení maximálního ochranného účinku vakcinace a minimalizace všech rizik.

Na otázku, zda existují nějaké typy povinných vakcín, u kterých je otázka povinného očkování k diskusi, odpovídám – ano, nejen k diskusi, nýbrž k zásadní změně. Jde o správné použití vakcín tak, aby byla respektována imunitní odpověď a nebylo zvyšováno riziko případných nežádoucích účinků. V našich epidemiologických podmínkách není nezbytně nutné očkovat děti záhy po narození proti infekční žloutence typu B v takové kombinaci vakcínou, která obsahuje velké množství adjuvans (tzv. hexavalentní očkovací látka) a která může být u některých dětí značně reaktivní. Lege artis je možné použít i jiné pro děti šetrné schéma vakcinace, např. v současné době pentavalentní očkovací látkou, jež obsahuje menší množství pro vakcínu nezbytného adjuvans a přitom má navíc v kombinaci pro navození aktivní ochrany proti pertusi antigeny fimbrií typu 2 a 3, které neobsahují hexavalentní očkovací látky registrované v ČR. Hepatitidu B je pak v takovém případě vhodné naočkovat později, např. mezi druhým a dvanáctým rokem věku.

Použití vakcíny proti tuberkulóze (BCG) je v platné vyhlášce o očkování kodifikováno bohužel nesprávně. Jedná se o živou atenuovanou vakcínu, jejíž účinek nastupuje až po několika měsících. To si zákonodárce odborně neuvědomil. Při skutečném riziku tuberkulózy, což je kontakt, je nezbytné nejprve nasadit chemoprofylaxi (INH) a podle výsledků testů očkovat až později. V našich podmínkách je BCG vakcína imunologicky nejúčinnější a nejbezpečnější při podání ve druhé polovině prvního roku věku života, jak víme již dlouhou dobu, přičemž epidemiologicky významné je, že chrání jak proti multirezistentním tuberkulózám, tak proti v našem prostředí rozšířeným netuberkulózním mykobakteriím. To, že z důvodu epidemiologické situace dojde také k posunu druhé dávky vakcíny proti spalničkám, zarděnkám a příušnicím do školního věku, je již vcelku jasné.

MUDr. Hana Cabrnochová,

dětská lékařka

Pokles očkování je významnější u nepovinných očkování, ale i u očkování povinných lze doložit nárůst odkládání očkování (kategorie tzv. dočasných kontraindikací). Domnívám se, že sankce nejsou řešením, byť určitá vymahatelnost by měla zůstat i nadále. Možnou otázkou je, zda má převážit zákonem daná povinnost, nebo vymahatelnost nepřímá, včetně možných finančních dopadů – úhrada nákladů spojených s léčbou preventabilních onemocnění, splnění povinnosti ve vazbě na nástup do kolektivních zařízení, vazba na výplatu sociálních dávek. Naštěstí se stále setkávám především s rozumnými rodiči, kteří očkují své děti ne ze strachu ze sankcí, ale především proto, že očkování vnímají jako důležitý nástroj prevence.

Atmosféru ve společnosti eskaluje malá skupina, kterou je ale hlasitě slyšet. Problém nedůvěry není jen v ČR, podobnému čelí i další vyspělé země. Nárůst odmítání očkování souvisí s tím, že závažné infekční nemoci se často právě díky očkování již nestávají takovou hrozbou a ve veřejnosti se šíří nepravdivá domněnka, že tedy není nutné v očkování dále pokračovat. Dalším důvodem je i trend odmítání autorit, každý si chce vytvořit vlastní názor, hledá si vlastní cestu a čerpá často z překroucených a účelově upravovaných informací především na internetu. Aktuálně bych systém zásadně neměnila, registrující pediatr má dostatek možností individualizovat očkovací kalendář, jsou‑li k tomu důvody. Těmito důvody by měl být především zdravotní stav dítěte, nikoli pouhé přání rodičů, které nemá žádné odborné opodstatnění. Prioritou by měla být důvěra lékaře a rodičů dětí, kteří se s důvěrou obrátí na pediatra a nechají si poradit.

Martina Suchánková,

předsedkyně sdružení ROZALIO

Nedůvěra rodičů k povinnému očkování je dána nedostatečným respektem k žádosti rodičů o individuální přístup a jednostranným propagováním očkování bez dostatečných informací ze strany pediatra. Zkušenosti s nežádoucími účinky po očkování a jejich ignorování ze strany lékařů, sdílené mnohými rodiči, nedůvěru v bezpečnost očkování prohlubují ještě více.

 

Rodiče, ač neodborníci v oboru, sami aktivně vyhledávají kvalitní a relevantní informace a zvažují všechny aspekty týkající se očkování, a tak v nich jednostranně podávané informace budí pochybnosti. Nátlak lékaře, který je sám nucen očkovat dle striktně určeného kalendáře, a také nekompromisně nastavené represe jsou zdrojem nespokojenosti rodičů. Měla by být otevřena diskuse o otázce povinného očkování u všech vakcín, neboť základní diskuse nad jednotlivými nemocemi v naší zemi dosud neproběhla a my bychom chtěli dosáhnout zhodnocení a pečlivého zvážení očkování, aby byla vybrána jen ta skutečně potřebná. Například opodstatněnost očkování malých dětí proti žloutence typu B, zarděnkám a příušnicím je v tomto ohledu diskutabilní. Stát by měl zlepšit bezpečnost očkování a zrušit sankce. Tzn. umožnit individualizaci očkování – pečlivé zhodnocování zdravotního stavu dítěte před očkováním, dostatečná kontraindikace při zdravotních obtížích dítěte nebo v rodině, optimalizace očkovacího schématu (schéma 2 + 1, výběr vhodné vakcíny), zavedení informovaného souhlasu s očkováním. Dále navrhujeme optimalizaci zákonné úpravy pro lékaře – tj. aby nebyli povinni očkování provést, ale povinni je nabídnout. Zavedení protokolu o průběhu očkování, zavedení registrů vakcinací a nemocí, u kterých je možná spojitost s očkováním. Zavedení zodpovědnosti státu za poškození způsobené očkováním tedy nevyřeší všechny sporné body dané v současnosti nastaveným systémem. Vidíme například nutnost kvalitního vzdělávání pediatrů státem, resp. specializovanými očkovacími centry, nikoli farmaceutickými firmami. A samozřejmě zrušení sankcí pro dětské organizace a předškolní zařízení za přijetí neúplně očkovaného nebo neočkovaného dítěte.


Aktuálně v legislativě

 

 

 

Zákon o ochraně veřejného zdraví

* Sněmovní tisk 530

* Vyhlášen ve Sbírce zákonů

Náš poslední článek ZDE.

 

Zákon o náhradě újmy způsobené

povinným očkováním

* Sněmovní tisk 451

* Vyhlášen ve Sbírce zákonů

jako zákon č. 116/2020 Sb.

Náš poslední článek ZDE.

O vyhlášce k zákonu ZDE.