Milí,
většinu svého času trávím v Ráji svého srdce, vzdálena Labyrintu světa. Tentokrát mě z mého poustevnického života vytrhla paní profesorka Strunecká upozorněním, že se zase blbne kvůli spalničkám. A tak všem, kteří o mé vyjádření stojí, posílám pár slov k tomuto tématu.
Spalničky jistě kdysi byly ohrožujícím onemocněním, které postihlo množství dětí. V epidemiích se šířilo zvláště v sirotčincích. Poměry v těchto ústavech jsou mnohým z nás známé z literatury jako třeba Dickensův Oliver Twist.
Přemýšlejícímu občanu musí být jasné, že chabou stravu, pryčnu na spaní a citový chlad přežili v těchto podmínkách jen velmi houževnatí jedinci.
V čase mého dětství, dvě desetiletí po válce, prodělávali spalničky všichni mí vrstevníci jako běžné dětské onemocnění. Teklo nám z očí, z nosu, kašlali jsme a po pár dnech jsme se po celém těle osypali vyrážkou. Normální viróza. Nikdo nešílel, tak jako se neblázní, když nyní děti onemocní planými neštovicemi nebo šestou nemocí. Onemocnění se rodiče nebáli, protože ho sami v dětství prodělali a byli tedy obdaření celoživotní imunitou, která byla po nemoci dána i nám malým.
Z pohledu celého života je prostě nutné po příchodu na tento svět projít určitou adaptací, zkouškou ohněm (záněty, horečky, rudé výsevy na kůži), s kterou si umí vitální dětské tělo za podpory podpůrné léčby poradit. Proděláním dětských nemocí, „vypálením“, vzniká doživotní imunita. (Zajímavé bylo, jak poslanci po výskytu spalniček v parlamentu volali matkám, zda spalničky prodělali.) Děti zkouškou nemocí pokročí též na vyšší duševní stupeň, změní se chování, vyjdou posílené.
Je pro mě záhadou, proč se v 70. letech začalo na spalničky a příušnice očkovat, když tyto nemoci již nepředstavovaly pro zdravou populaci dětí žádné ohrožení. Časem se stejně mezi dětmi začala šířit jiná exantémová onemocnění jako je pátá a šestá nemoc, nemoc ruce nohy ústa, děti běžně prodělávají plané neštovice a nikdo se tím nijak zvlášť nezabývá.
Paniku ohledně spalniček vnímám také jako strach před odpovědností za důsledky očkování. Roky se ví, že vakcinace proti spalničkám a příušnicím nepřináší doživotní imunitu. Tyto nemoci se po vakcinaci v raném dětství přesouvají do pubertálního věku, kde již mohou být provázeny komplikacemi. Přesto až letos na jaře po velkých epidemiích příušnic u očkovaných jedinců na středních školách došlo k jakési úpravě očkovacího kalendáře. Dá se však očekávat, že přeočkování v pozdějším věku může přesunout výskyt nemocí do věku dospělého a je otázkou, jaký průběh zde můžeme očekávat.
Nemoci byly, jsou a budou. Místo paniky by bylo vhodnější šířit nutnost základních životních postojů, které by zajistily dobrou imunitu naší zhýčkané „civilizované“ společnosti:
- Měli bychom jíst střídmě a zdravě, lidově řečeno nepřežírat se, což činí velká většina z nás. Nejíst sladké.
- Postit se. To nečiní nikdo, kromě „bláznů“ a maličkých dětí prodělávajících akutní choroby.
- Otužovat se a spát v nevytápěných místnostech, oprášit staré rodinné termofory do peřin.
- Děti dávat spát přes den ven, tato samozřejmá praxe našich prababiček je dnes pro mladé matky neznámá.
- Používat nohy k chození. Většina našich dětí se stává tlustými, nehezkými a místo nohou mají 4 kola a řidiče v podobě jednoho z rodičů.
- Pro mnohé nesmyslné a drahé aktivity naše děti nevidí slunce a téměř se nepohybují na čerstvém vzduchu.
- A to nejdůležitější, separujeme od sebe své děti. Vyhazujeme je příliš brzy z rodinného hnízda do dětského pokoje. V době, kdy to neprovede žádné zvíře svému mláděti a kdyby to udělalo, mládě by toto moderní opatření nepřežilo. Strkáme je od 2 let do infekčního prostředí jeslí a školek. Je paradoxní, proč bohatá Evropa buduje pro své maličké nóbl sirotčince v podobě jeslí a školek. Celá tisíciletí vyrůstaly děti s matkami. Historie ví, že pouze militantní společnosti oddělovaly děti od matek, aby v nich vypěstovaly potřebnou agresivitu.
Děláme všechno proto, aby byly děti nemocné a pak dostaneme strach, že onemocní, což se dá očekávat. A tak hledáme viníka a je zajímavé, že tam, kde by ho nikdo nehledal. V lidech, kteří se ocitli mimo stádo, kteří přemýšlejí, kteří jsou zdravější než většina, kteří si drží děti u sebe a staví se za jejich potřeby. Vlastně mě ani nijak nepobouřilo, že je tato mírná malá skupina lidiček, živících se většinou rostlinnou stravou, označena jinou mocnou lobby za teroristy. Vždyť je přece známo pravidlo, že to, z čeho obviňujeme druhého, sami činíme. A tak končím svůj příspěvek lidovým rčením, že „potrefená husa nejvíc kejhá“.
13. 2. 2019 v Ráji
MUDr. Judita Hofhanzlová
